Dějiny

08.05.2011 01:37

 

Rostlinná léčiva se stávají významným trendem současné medicíny. Její problematikou se hlavně zabývá Německo, Čína, Indie a jiné země. Ano, léčba bylinkami není již považována za bláznovství, jak tomu bylo před několika desítkami let. Ale ve prospěch bylinné léčby se také v dnešní době hodně změnilo. Přípravky s obsahem léčivek jsou vyráběny na moderní úrovni a výrobci garantují jejich kvalitu i účinnost na základě objektivních výzkumů. Také díky vynálezu standardizovaných výtažků jsou více spolehlivé, než ty, které byly vyráběny dříve. Tedy, můžeme jim dát svou plnou důvěru.. Standardizované výtažky se pak připravují s léčivých rostlin, které jsou vyšlechtěné tak, aby obsahovaly příslušné množství léčivých látek. Nejenže se pěstují v definovaných podmínkách, ale také se v těchto podmínkách sklízejí a suší. Avšak standardizované extrakty nejsou tak přesně kontrolovány jako syntetická léčiva, ale důvěřujme tomu, že se ta,k brzy stane. Rozhodně jsou spolehlivější, než rostliny nasbírané v přírodě, i když nikdo nemůže podceňovat odborníky, kteří se fytoterapií zabývají a umí léčivé rostliny v pravý čas sbírat, ale také nasušit. Rozhodně to není nic jednoduchého, jak si mnozí lidé představují.

Také nelze podceňovat zprávy o zdravotních problémech způsobených léčivými rostlinami.Tím nejzávažnějším případem byly smrtelné otravy spojené s nadužíváním chvojníku čínského, k nimž došlo po snaze opojení se efedrinem. Ale většina zpráv spíš léčení léčivými rostlinami chválí. Samozřejmě, že nadužívání léčivek vede k poruchám, a které upozorňuje literatura zaměřená právě na tuto problematiku a proto je nutné se držet předpisů, které vycházejí ze zkušenosti odborníků, jaké množství které byliny lze použít v roztocích, macerátech, tinkturách a jiných přípravcích. Rozhodně nelze užívat přírodní preparáty přednostně před léky, které nám předepíše lékař k léčení našich emocí a neduhů. Rostlinná medicína je léčbou podpůrnou a rozhodně nic nezkazíme, když lékaře požádáme o radu, zda k našemu léku, který užíváme je vhodný i bylinný přípravek, který hodláme aplikovat. Rozhodně jsou byliny, které obsahují významné a účinné látky, které mohou léčbu podpořit a nebo také mohou zbrzdit účinky syntetických přípravků. O kvalitě svého zdraví se rozhodujeme sami. Pokud se obracíme na lékaře, který přebírá odpovědnost za způsob léčby, měli bychom s ním o svých názorech hovořit a konzultovat vše, co je nad rámec jeho způsobu léčení. Protože lékaři nemusí mít hluboké vědomosti o účincích přírodních léčiv a musí se řídit vědeckými poznatky. Někdy se stává, že v populárním časopise se objeví článek o zázračném působení nějaké rostliny, ale tento článek se nemusí vašemu lékaři dostat do ruky. Pokud by však měl potvrdit, že skutečně rostlina takto funguje, musel by si celou problematiku řádně prostudovat, než k tomu vydá stanovisko. Ale i v současné době se situace pomalu mění, protože si vědecké studie o účincích léčivých rostlin probojovaly cestu i na stránky prestižních odborných časopisů a lékaři začínají i výtažky z rostlin doporučovat.

Nicméně, používání léčivých rostlin a výroba přípravků z nich je prastarou záležitostí a má zajímavou historii, zachycenou ve starých knihách. Vždyť lidé v celé historii trpěli nemocemi stejně jako my, hledali léky k uzdravení a důvěřovali lidem, kteří byli v tomto oboru vzděláni. Vždyť léčba syntetiky je poměrně mladou záležitostí a troufám si tvrdit, že lidstvo bylo závislé především na přírodních prostředcích i době velkých epidemiích. A tam byla opravdu malá šance nad nemocí zvítězit.Nicméně, zkoumalo se celá tisíciletí a staré receptury se předávaly po celé generace. A existují i do dnešní doby.

Vlastnosti rostlin zjišťovali naši předkové metodou pokusů a omylů. To, že některé rostliny mají léčivý charakter a jiné jsou jedovaté, to je učila zkušenost. Dožívali se krátkého věku, většinou je zkosila nemoc nebo válka nebo následky válek, špatná hygiena a jiné vážné příčiny. Žili život tak riskantní, plný osudových zvratů, že cokoliv, co jim dalo naději na předvídatelnou budoucnost jejich životů, se jim jevilo jako zázrak. Každý předvídatelný účinek léčiva je důležitý a tento fakt ovládl medicínu po celé tisíciletí. Kolik asi kořenů museli staří Asiaté vykopat, než objevili kořen zázvoru, který používáme do dnes a možná, že mnoho lidí ani des neví o celé škále jeho účinků. Ano, všude na světě lidé v nejrůznějších dobách hledali, hrabali, sušili, roztloukali, žvýkali, třeli a vařili nejrůznější části rostlin a jen tím, tou dlouhodobou zkušeností objevili léčivé účinky, které používáme dodnes. Vydejme se tedy za našimi předky do starých civilizacích a dopřejme si trochu historie.

Cesta do Číny a Indie

současné době objevujeme skutečnost, že není ani tak důležité, jak dlouho budeme žít, ale to, jak kvalitně budeme žít. Zdravá výživá, sport a cvičení, západní léčitelství, bylinky, to vše zažívá nebývalý rozmach. Pojďte si přečíst 2. kapitolu o galenikách a domácí kosmetice.

Čínské tradice a současnost 
Až v hlubinách věků se ztrácejí stopy počátků přírodního léčitelství a spíše, než záznamy existují legendy. To kolem roku 3400 př. Kr. žil bájný císař Šen-šung, kterému se přezdívalo ˝božský pěstitel˝ a kromě jiného i objevil mnoho druhů rostlin s léčivými účinky. Ano, uhodli jste. Zkoušel je sám a sobě a také podle starého přísloví – kdo s čím zachází, tím také schází, dopadl. Pověst praví, že po požití příliš velké dávky jedno z nich, smrtelně jedovaté, zemřel. Ale čínská medicína přiznává Šang-šungovi autorství velkého herbáře, který se nazývá Pen-cchao- tˇing, Kniha klasických bylin, v níž uvádí téměř 237 receptů. A nyní překvapení – popsal kromě jiného i účinky rebarbory, i máku setého. Čínské autority se však shodují v tom, že Kniha bylin byla sepsána mnohem později, tak kolem roku 100 po Kr. a uvádí nejen poznatky císaře Šen-nunga, ale také dalších významných čínských bylinářů.

V Číně se zasloužili o objev účinných vlastností mnoha rostlin, které se do dnešní doby cení a používají. Jde o ženšen, čaj, seznam, česnek i skořici – tedy z těch nejběžnějších. Avšak asi od roku 500 našeho letopočtu se stalo v Číně dobrým zvykem, že císař dával Knihu klasických bylin doplňovat, ale v průběhu staletí už byla v takovém stavu, že si některé zápisy protiřečily natolik, že Kniha ztratila důvěryhodnost, A potom, v roce 1590, bylo vydáno dílo čínské medicíny, které je považováno za stěžejní, Li ŠI-Čenův Katalog léčivých rostlin (pen-cchao-kung-mu). Obsahuje 52 svazků. Autor uvádí téměř 1 094 druhů léčivých rostlin a 11 000 bylinných receptů. Samozřejmě, že postupem času byly mnohé recepty zjednodušeny a nyní se pracuje z 300 druhy léčivých rostlin, z nichž 150 druhů je považováno za nenahraditelné. Patří k nim: čínská andělika, lopuch, kopretina, skořice, česnek, pampeliška, hořec, zázvor, ženšen, hloch, lékořice, lotos, máta, rebarbora, šišák stranokvětý, sena a čaj.

Čínská tradiční medicína, západní medicína
A pak přišel zlom. Od poloviny devatenáctého století začali evropští kolonisté zavádět v Číně metody západní medicíny. Čínské přírodní léčitelství a akupunkturu zavrhli a prohlásili je za pověry a nesmysly. Ale Číňané nezůstali pozadu v břitkých odsudcích západní medicíny tak zůstávaly oba systémy v nesmiřitelné opozici. Po ustavení Čínské lidové republiky v roce 1949 usoudila oficiální místa, že by mohl čínský lid mít užitek z obojího a tak v současné době provozují praxi nejen tradiční čínští léčitelé, ale i lékaři, kteří provozují metody západní medicíny. Obě strany spolu konzultují a předávají si poznatky.

Americké mínění o čínské medicíně se změnilo v roce 1972, kdy televize vysílala záběry operace břicha jedné Číňanky, která byla prováděna za plného vědomí. Jedinou anestézií bylo několik akupunkturních jehliček v ušních boltcích a na chodidlech, I další zkušenosti s účinky akupunktury v amerických kruzích způsobilo, že tato metoda byla popsána v prestižních novinách a to přispělo k popularizaci akupunktury a čínské medicíny vůbec.

Indické tradice a současnost
Byl jednou jeden chudý indický chlapec a jmenoval se Džívaka. Žil v Indii a podle dostupných pramenů v roce 1200 před Kr. Rozhodl se, že se stane lékařem a tak se vydal k Atréyovi Punarvasovi, který byl zakladatelem první lékařské školy při universitě v Taxile v Paňdžábu. Dživaka byl tak chudý, že nemohl svému učiteli nabídnout honorář a tak mu slíbil, že mu bude sloužit, aby si tak na své studium vydělal. A tak uplynulo sedm let. A Dživaka se zeptal svého učitele :˝Když bude moje studium završeno?˝ Ale učitel mu neodpověděl. Místo toho poslal ven do krajiny a přikázal mu? Jdi a utrhni každou rostlinu, která se ti bude zdát z hlediska medicíny neužitečná.˝

Dživaka se podivil a zesmutněl. Vrátil se ke svému učiteli s prázdnýma rukama a řekl, že žádnou neléčivou rostlinu a své pouti přírodou nenašel.

A učitel mu odpověděl: ˝Teď můžeš jít, Znáš vše, co budeš jako lékař potřebovat.˝
Staří Indové dali svému léčitelství název ajurvéda a ajurvédská medicína se opírá o učení čtyř knih klasické indické moudrosti, které se nazývají védy.

Je jedna, která je nejstarší, asi 4500 let starám jmenuje se Rig Véda. Tvoří jí sbírka 1 028 hindských chvalozpěvů. Ale pro naši tématiku je zajímavé jedno: obsahuje přesný popis operace oka, amputace končetin a lékařské recepty, které využívají 67 druhů rostlin, včetně zázvoru, skořice a senny. Ale i mnoho druhů rostlin zmiňuje další kniha véd, 3 500 let stará, Asharva Véda.

Někdy, kolem roku 700 pře. Kr. sepsal Charaka, profesor tamilské university první lékařskou encyklopedii ajurvédská medicíny, Jmenovala se Charraka Samhíta a obsahovala 500 bylinných receptů. O století později napsal jiný významný indický učenec Susruta dílo, které rovněž klade důraz na léčení rostlinami – Susruta Samhíta. Zlatý věk ajurvédská medicíny přichází kolem roku 250 př. Kr., kdy indický vládce Ašóka přešel k buddhismu a šířil ajurvédská vědění. Tak po celá staletí přicházeli do Indie za ajurvédským léčením poutníci ze vzdálené Číny a i Persie.

Řecko a Řím

Staří Řekové věřili, že nemoc je prokletím seslaným bohy a za uzdravení je nutno se modlit k bohu lékařství. Jím byl sám Apollón. Podle řeckých bájí měl Apollón syna Aeskulapa, který požíval stejného postavení, jako egyptský Imhotep. Aeskulap léčil nemocné za přispění svých dvou dcer, Hygieie a Panaceie. Bohyně Hygieie představovala zdravý způsob života a od jejího jména je odvozen nám známý pojem hygiena a Panaceia, druhá dcera, má jméno ve významu ˝všelék˝. Měla na starosti léčení nemocí.

Když někdo v Řecku onemocněl, odebral se do svatyně zasvěcené Aeskulapovi. V té svatyni pobývali kněží, kteří léčili poutníky koupelemi, cvičením a radami ohledně životosprávy. Léčba byla zakončená zvířecí obětí Aeskulapovi a měla přimět boha, aby vstoupil do snů pacienta a poradil mu, jak se uzdravit, Ano, tento léčebný starořecký program hodně připomíná dnešní lázeňskou léčbu – až na ty oběti. A až na hady, kteří byli v těchto chrámech všudypřítomní a které chrámoví kněží chovali. Hadi měli pověst uzdravovatelů a hadí jazyk zůstal symbolem uzdravení až do hlubokého středověku, Aeskulap byl často zobrazován s holí obtočenou hadem. Aeskulapova hůl je i dnes symbolem lékařství.

Hippokrates – kdo by neznal toto slavné jméno starořeckého lékaře, který léčil ze svého sedátka, umístěného pod platanem. Byl prvním lékařem, který své pacienty podrobně vyšetřoval a zavedl učení na skutečných případech. Je to metoda, která existuje v současné moderní medicíně. Hippokrates sám nikdy nic nenapsal, ale jeho žáci vytvořili úctyhodný soupis jeho učení v 72 dvou svazcích, které se nazývají Corpus Hippocraticum a uvádí se v nich 350 druhů léčivých rostlin. Mezi jinými: máta, rozmarýn, tymián,anýz,hřebíček,skořice a lopuch.

Po Hippokratovi přišel Theophrastus (372-285 př. Kr.) a byl významným zakladatelem botaniky. Připisuje se mu autorství spis Historia plantarrum (Úvod k rostlinám) a De causis plantarum (O pěstování rostlin).

Většina z 550 rostlin jím uváděných druhů byla využitelná v lékařství. Zajímavost : po své smrti odkázal svému příteli Aristotelovi svou krásnou zahradu.

Římané se také mohli chlubit vyspělým lékařstvím. Například Pedanios Dioskorides (40 – 90 po Kr.) se jako první zabýval botanikou. Byl vojenským lékařem za císaře Nerona.Jeho dílo je význačné tím, že zahrnuje mnoho poznatků lidového léčitelství. Jeho dílo De materria medica zůstalo základem lékařského vědění plných 1 500 let. Když byl v roce 1450 vynalezen knihtisk, jeho dílo bylo jedno z prvních vydaných knih.

Zatímco Dioskorides cestoval po impériu, Gaius Plinius Secundus (zvaný Plinius Starší) (23 -79 n.l.) shromažďoval poznatky starověkého vědění do 37 svazkového díla Naturálie historia (dějiny přírody). Pro nás je důležité, že svazky 12 – 19 se zabývají botanikou a svazky 20 – 27 jsou věnovány jednotlivým léčivým rostlinám.Padesát let po Pliniovi přichází na scénu medicíny Claudius Galenos (asi 131 – 200 n.l.). Galenos nebyl žádný beránek. Lidé ho znali jako arogantního, chvástavého a zkostnatělého muže. Vystoupil proti Hippokratovi, odmítal stanovit diagnózu na základě vyšetření nemocného a medicínu provozoval spekulativně. A i přesto jeho učení ovládlo vzdělávání lékařů v Evropě minimálně na tisíc let.

Řekněme si proč. V době, kdy kořenářky používaly rostliny jednotlivě, prosazoval Galen polyfarmacii.Léky, pod jeho vlivem, se vyráběly z celé řady ingrediencí rostlinného, živočišného i nerostného původu. Tyto směsi se nazývaly ˝galenika˝. Lidé je rádi používali, protože byla drahá a tudíž exkluzivní. Zatímco v průběhu staletí se vyšší trídy držely drahých galenik, prostý lid se zase držel osvědčených jednoduchých receptů bab kořenářek založených na jedné či více kombinací rostlin. Říkalo se jim jednoduchá léčiva.

Traviči, travičky a protijedy

Bylináři starého Říma byli opravdoví znalci svého řemesla. Uměli nejen uzdravovat, ale i – trávit. Travičské aféry a vražedné pokusy – to byly časté zprávy, které přicházely před císařský trůn. Významní lidé chodili se strážci, kteří je mohli uchránit od přímého napadení. Ale proti travičům neměl téměř nikdo šanci. Jedy nemusely působit hned a travič měl dost šancí se ukrýt nebo utéci dřív, než jeho oběť zahynula vlivem účinků podaného jedu a nebo, když bylo zahájeno pátrání po vrahovi. Co jiného zbývalo, než přemýšlet nad účinnými opatřeními proti zákeřnosti jedů.

Začaly se nejen zkoumat a identifikovat prostředky, které obsahovaly jedy, ale vyráběly se i protijedy. Protijedům se říkalo theriaka. Původně tento řecký výraz znamenal protijed proti uštknutí jedovatým hadem.

KRÁL, KTERÝ SE OBÁVAL JEDž
Strach z otravy pronásledoval i mocného vládce z Pontu, Mithridata Eupatóra. Tomuto chorobnému strachu z jedů se odborně říká mithridaismus. A upřímně řečeno, nebylo divu. Války, které vedl s Římany, byly krvavé a kruté a jistě si získal mnoho nepřátel. Konečně, stačí nahlédnout do dějin té doby. Mithridatés VI., zvaný Eupatór Dionýsos (132 př. n. l. – 63 př. n. l.), byl králem Pontu v 1. stol př. Kr. Pontos, který ležel na jižním pobřeží Černého moře , v dnešním severovýchodním Turecku , byl v této době největší a nejvlivnější říší Malé Asie.
Římané požadovali schopného vojevůdce, který by konečně porazil Mithridata. Za takového byl vybrán Gnaeus Pompeius. Pompeius své příznivce nezklamal: Mithridates byl definitivně sražen na kolena a vyhnán z Pontu a v roce 63 př. n. l. poté, co se proti němu postavil i jeho syn Farnakés spáchal sebevraždu. Traduje se, že se nejprve pokusil zahubit jedem, ale protože si od mládí navykl preventivně požívat protijedy, účinek jedu nebyl dostatečný a proto musel požádat svého sluhu, aby mu zasadil smrtící úder mečem. Do dnešní doby se používá výraz mithridatizmus v případě získané odolnosti proti jedům.

CÍSAŘ NERO V OBAVÁCH 
O století později dohnal strach z jedů císaře Nerona málem k šílenství. Zvláště, když sám se pomocí jedu zbavil svého bratra. Konečně, kdo by v té době neobával? Dějiny samy dosvědčují, že v té době si traviči podávali dveře. A tak Nero nařídil svému lékaři Andromachovi, aby vyrobil ze sedmdesáti osmi ingrediencí, včetně opia, ještěrčích ocásků a hadího masa tzv. Andromachovo theriakum, které se pak v Římě stalo velmi populární.
Galenos pozoroval tyto výzkumy znepokojeně. Viděl, jak se na výrobě protijedů vydělává a tak začal rovněž sestavovat theriaka. Napsal knihu, která obsahovala 100 receptů. Dokonce vyrobil i své vlastní ˝univerzální antidotum˝, protijed, který se skládal ze 70 přísad převážně rostlinného původu, s příměsí medu, vína a živočišných i nerostných ingrediencí. Příprava tohoto prostředku trvala plných čtyřicet dní.

ZÁKON ODSUZUJÍCÍ OTRAVY
Slovo forenzní pochází z latinského před fórem, což bylo ve starém Římě místo, kde se projednávaly obchodní a právní záležitosti. První případy, které bychom dnes mohli připsat soudní chemii, byly případy otrav. V roce 82 př. n. l. byl v Římě přijat zákon odsuzující zločin otravy s heslem Kdo žije jedem, zemře jedem. Ale už 250 let předtím Římané popravovali zrádné manželky, které trávily své manžely, otce a ostatní příbuzné. Tyto harpyje pak byly donuceny vypít vlastní lektvary a popravily se tak vlastně samy.
Traduje se, že první znalecký posudek před soudem byl podán přivolaným lékařem kvůli prohledání těla Julia Caesara a určení, která rána císaře zabila. Ale i tyto smutné okolnosti daly lidstvo poznání o přírodních přípravcích, z kterých se vyvíjely účinné léky.

ARABSKÉ LÉKAŘSTVÍ

Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná
(asi 980 – 1037) byl středověký učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař.
Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav
arabské středověké filozofie..
Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny,
teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna.. Byl velmi pilný a podle svého
vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud
nevykonával lékařskou praxi věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas
modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek posilňoval se vínem.
Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.
Jeho postavení změnilo onemocnění bucharského vládce. Ibn Síná jej v krátké době
vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla
zpřístupněna bohatá knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy
pěstovaných vědních oborů.
Ibn Síná se zdravím značně podlomeným hýřivou životosprávou i chemickofarmaceutickými
experimenty na vlastním těle; zemřel v severoiránském Hamadánu
roku 1037, kde je i pochován.
Avicenna tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci. Byl první, kdo se
vysmál alchymistické transmutaci ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli
vědět).
Kniha uzdravení
Ve své kritice vůči alchymistům pokračuje ve své Knize uzdravení. Láteří nad jejich
pochybným uměním: „Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí
lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit
nedovedl.“ Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou
filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy.
Kánon medicíny
Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon
medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-arabské
lékařské moudrosti.
Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových
nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní
učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o
Kánon, který jen v rozmezí 15.-17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka
medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna
předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou
vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu
převařenou.
Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a každý
oddíl se rozpadá na několik kapitol.
 přehled teoretického a praktického lékařství.
 soupis léčiv.
 popisy jednotlivých nemocí
 nemoci a stavy povšechné
 příprava a užívání léků
Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých
předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy
úvod anatomicko-fyziologický. a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími
příklady.
Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i botanice a ovlivnila vývoj středověké
botaniky evropské.
Do latiny (Canon Medicinae) jej přeložil italský učenec Gerhard z Cremony ve 12.
století.
Arabští lékárníci nahradili galenika sirupy, mastmi a tinkturami, které měly za základ
alkohol. Arabové jako první na světě destilovali čistý alkohol.
Al-Zahráwí (936-1013 n.l.)
Na západě byl znám jako Abulkazis se narodil 932 v městě Zahra v sousedství
Cordóby. Stal se jedním z nejlepších chirurgů muslimské éry a byl lékařem krále
Hakíma II. Po dlouhé lékařské kariéře zemřel 1013 zanechávajíc významný
medicínský odkaz.
Napsal hygienický řád pro nemocnice.
Abulkazis je znám svými časným a originálním průlomem v chirurgii stejně jako svou
slavnou lékařskou encyklopedií nazvanou Al-Tasríf, složenou z 30 kapitol z
rozličných oborů medicíny. Nejdůležitější jsou jeho tři knihy chirurgie detailně
popisující chirurgické postupy jako chirurgie ucha, oka a krku, kauterizace, napravení
zlomenin, odstranění močových kamenů, průběh porodu, flebotomie – otevření
tepny, založené na zkušenostech z provedených operací. Dokonale provedl vážné
delikátní operace jako amputace nebo odstranění mrtvého plodu.
Encyklopedie byla poprvé přeložena do latiny ve středověku Gerardem z Cremony.
Obsahuje četné diagramy a ilustrace chirurgických nástrojů, které používal, nebo
vyvinul. Z nich tři jsou pozoruhodné 1. instrument pro vnitřní vyšetření ucha, 2.
instrument pro vnitřní vyšetření hrtanu 3. instrument pro vyjmutí cizího objektu
z krku
Také diskutuje přípravu různých léků v dodatku k chirurgické léčbě ve
specializovaných odvětvích, zejména ušní, nosní, krční a oční choroby. Ve spojení s
přípravou léků také detailně popisuje techniky jako sublimace a stáčení (dekantace).
Prováděl i zubní ošetření a chirurgii. Ve své knize probírá problém nevyrovnaných
nebo deformovaných zubů a jak tyto defekty řešit. Vyvinul techniku tvorby
náhradních zubů.
Byl prvním, kdo popsal neobvyklou nemoc – hemofilii.
Není pochyb, že Zahrání ovlivnil medicínu velmi hluboce. Principy, které položil
zejména v chirurgii ovlivňovaly svět po dalších pět století. Podle to Dr. Cambella
(Dějiny arabského lékařství) jeho principy předčily Galénovy.
Muslimští vědci dosáhli významného pokroku v biologii, zejména v botanice, a
vyvinuli zahradnictví k vysokému stupni dokonalosti.Upínali svou pozornost i n
zoologii.Botanika dosáhla svého vrcholí ve Španělsku.
V botanice učinili španělští muslimové největší přínos, a někteří z nich jsou známí
jako největší botanici ze středověku.. Provedli klasifikaci rostlin, které rostou ze
semen, které rostou z řízků a ty, které rostou samy od sebe, tedy, volně žijících
růstu.
Španělští muslimové došli v moderní botanice daleko za hranice řeckých znalostí a
popsali navíc 2000 rostlin. Byli zakladatelé botanických zahrad v Cordóby, Bagdádu
a Káhiře pro výukové a experimentální účely .Některé z nich byly nejlepší
v tehdejším světě.
LÉKÁRNICTVÍ A LÉČENÍ V KLÁŠTERECH
Po pádu Říma přešlo lékárnictví a léčení do křesťanských klášterů. Katolická církev
sice zastala názor, že nemoc je trest boží a jako taková může být léčena jen
modlitbami a pokáním, katoličtí mniši přesto uchovali dědictví antiky. Opisovali atické
herbáře a jiné odborné texty a pěstování bylin včetně přírodního léčitelství se stalo
jejich doménou
.
„Péče o nemocné musí mít přednost před všemi povinnostmi a stát nad nimi,“ bylo
heslem sv. Benedikta. Právě tento pokyn byl myšlenkou, která vedla ke zniku
klášterního léčitelství.
Řádový bratr Cassiodor ( r. 490 – 580) založil mnišskou akademii, v níž se kromě
svobodných umění vyučovalo i medicíně. Za vlády ostrogótského krále Theodericha
I. (od 473).byl Cassiodor v jeho službách spolu s význačným filozofem Boëthiem.
Oba působili jako úředníci a rádci. Patří nejvýznačnější učence té doby. Zostřující se
politické . a náboženské vztahy s Byzancí vyvolali nové napětí v Itálii, které mj. vedlo
k uvěznění a popravě Boëthia (524).
INSTITUTIONES
Ve svém spise Institutiones (kolem r. 560) Cassiodor vyzval mnichy, aby zkoumali
vlastnosti bylin a jejich směsi a studovali Hippokrata, Dioskurida a Galéna
v latinském překladu. Kromě uvedených děl se mniši také opírali o Plinia a jeho
rozsáhlou Nauku o přírodě (Naturalis historia)..
ISIDOR ZE SEVILLY
Vědění, které bylo po bouřích stěhování národů ještě dochováno, se pokusil předat
budoucím generacím biskup Isidor ze Sevilly ( asi r. 570-636).
Ve svých Etymologiích (Etymologiarum sive originum libri XX) vytvořil encyklopedii,
která se četla celý středověk. Čtvrtý díl této encyklopedie je pojímán jako
základní kurz medicíny na křižovatce mezi antikou a středověkem. A byla také
významným krokem k novému začátku v medicíně za vlády Karla Velikého.
LORŠSKÝ LÉKOPIS
Pravděpodobně byl sepsán pod vedením opata Richbodoa koncem 8. století
v klášteře Lorsch u Wormsu. Zakládá se z velké části na antických poznáních, ale
zabývá se i domácím rostlinstvem. V té době byl galgán nebo zázvor nedostupnou
záležitostí, takže se za ně hledala náhrada. Loršský lékopis vyslovuje pochybnost,
zda vykonávání medicíny věc bohulibá, či nikoliv. Proč ta otázka?
Antické zdroje, z nichž klášterní medicína vycházela, byly pohanského původu a
leckdy i protkány starověkými názory, které nebylo snadné v té době akceptovat. Ale
přesto, tento lékopis poprvé obhajuje jednání lékařů a uvádí je do souladu
s křesťanskou věroukou.
ZAKLÁDÁNÍ KLÁŠTERNÍCH ZAHRAD
První klášterní zahrady vznikly v 8. a 9. století v Itálii, kde již byla vyspělá
zahradnická kultura Římanů. Znalosti mnichů se dostaly tak do oblasti severně od
Alp a přinesli s sebou i mnoho středomořských rostlin. Lidová jména některých
rostlin, jako je šalvěj (lat. Salvia) nebo heřmánek (lat. Chamomilla), poukazují na
jejich původ. Bylinkové zahrady se nazývaly herbularius. Sbírané rostliny byly
sušeny a uchovávány ve speciálních prostorech. Pojem droga je odvozen od
středoněmeckého slova „drog“ suchý.
BYLINKOVÁ POEZIE
Walahfrid Strabo (nar. zřejmě roku 808)
Walahfriedův Hortulus patří k botanickým a poetickým mistrovským dílům
středověku.
"Roztrhej smyčky bez řádu bujících kopřiv a znič chodby,obývané světloplachým
krtkem,vyzdvihujíc přitom žížaly na světlo denní."
ODO MAGDUNENSIS - MACER FLORIDUS
Další objevenou knihou o léčení bylinkami je De viribus herbarum, autorem je
benediktin Odo Magdunensis ve druhé polovině 11. století. V Macer se poprvé
objevuje humorální patologie opírající se o Galéna.
SALERNSKÁ LÉKAŘSKÁ ŠKOLA
Když začali evropští učenci vrcholného středověku postupně přijímat arabské
lékařské poznatky a znovu objevovat texty Hippokrata a Galéna, docházelo už
k zakládání nemocnic, lékařských škol a univerzit. Tato škola byla jednou z mnoha
škol,nemocnic a univerzit,které v tomto období vznikaly.Mateřský benediktinský
klášter provozoval v Salernu jakési lázně.Vyučovali a pracovali tu muži i ženy bez
rozdílu náboženského vyznání..Na konci 11.století tu velmi působil Constantinus
Afrikánus,černý klerik,který přeložil mnoho děl z arabštiny a řečtiny do latiny.Díky
němu se humorální patologie stala dokonale známou.
CONSTANTINUS AFRICANUS
Pocházel z Karthaga. Žil v 2. polovině 11. stol. Jeho nevýznamnější spisy jsou Liber
de chirurgia a Liber de gradibus complicium medicamentorum.
HILDEGARDA Z BINGENU
Teorii čtyř šťáv propagovala také abatyše Hildegarda,žijící ve 12.století.Sepsala dva
velké spisy-Physica a Causae et curae.Hodně spolupracuje s lidovým léčitelstvím a
zaznamenává ho.Proto si díky ní můžeme oživit mnoho lidových pověr.Např. bylina
bukvice měla chránit před milostnými čáry.Lidové uctívání Hildegardy začalo již po
její smrti,ale dosud nebyla prohlášena za svatou.Ve středověku zůstalo Hildegardino
dílo relativně bezvýznamné.Důvodem bylo to,že na počátku12. století byla k dispozici
velká díla ze salernské školy.
Slavné srdeční víno Svaté Hildegardy-10 petrželí i s natí nastrouháme
nakrájíme,vaříme 10 minut,svaříme jemně se 3 lžícemi medu a 1 lžící vinného octa
to vše v 1 litru vína.Přecedíme přes pláténko a pijeme denně večer 1-2
SCHOLASTICKÁ MEDICÍNA
Po epoše klášterní medicíny následovala tzv. scholastická medicína jako
samostatný obor na vysokých lékařských školách. Na přelomu vrcholného
středověku klášterní medicína, zaměřená na léčení bylinami, ztratila své výsostné
postavení, ale mnoho klášterů již ve 12. století začalo zařazovat do svých knihoven
spisy ze Salernu. Byla to snaha o přijetí nové akademické medicíny. Lékařská fakulta
vedle teologické, právnické a nižší fakulty artistické bývá součástí univerzit od jejich
založení. Lékaři tak získávají univerzitní vzdělání, a tím také zcela nové postavení ve
společnosti.
Kromě teoretických znalostí se budoucí lékaři již v průběhu studií setkávali i s praxí.
Se zkušenějšími lékaři navštěvovali lůžka pacientů ve veřejných špitálech nebo
soukromně. Mezi nejčastější diagnostické metody patřila uroskopie (zkoumání moči),
koproskopie (zkoumání stolice) a například také hematoskopie (zkoumání krve).
Středověcí lékaři neopomíjeli ani význam lidského potu. Toto všechno musel dobrý
lékař posuzovat všemi smysly. Vzorky se ochutnávaly, prohlížely, očichávaly, vařily a
sledovaly se sedimenty. Velmi propracovaná byla také teorie o lidském pulzu.
Nejčastěji byla choroba chápána jako trest boží, což ovšem mohlo vést k lékařské
skepsi, protože ani vynikající lékař nedokáže zvrátit záměr boha. Objevovaly se
ovšem i zmínky o miniaturních částečkách, které mohou nemoci šířit (mohli bychom
je přirovnat k dnešním virům). Za možného viníka vzniku nemoci byl ve středověku
ale označován také vzduch, zápach nebo špína.
Za významné centrum vzdělanosti v oblasti lékařství byla považována univerzita ve
francouzském Montpelieru..
LÉKAŘSTVÍ V OBDOBÍ RENESANCE
 
Na přechodu mezi středověkem a novověkem, v renesanci, se kláštery postupně
vzdávaly lékařské činnosti. I když lékařské vědění stále narůstalo, zdraví lidstva
klesalo.
Následkem černého moru ztratila Evropa v letech mezi roky 1315 a 1317 třetinu
svého obyvatelstva.
Girolamo Fracastoro (Verona kolem 1478 nebo 1483 - 8.8.1553); italský lékař (díky
spisu De contagione je považován za zakladatele moderní patologie), filosof,
humanista, astronom, básník. Pomponazziho žák, studoval v Padově a od 1502 zde
učil logiku, od roku 1509 učil ve Veroně. V přírodovědných studiích vycházel z
Galéna, Alexandra z Afrodisia a Averroa. Velmi známou se stala jeho naučná báseň
Syphilidis sive morbi gallici libri tres (Syfilis neboli galská nemoc,1520; v německém
překladu in: Schriftenreihe der nordwestdeutschen dermatologischen Gesellschaft.
Nr. 6, Kiel 1960), v níž popisuje příznaky a pojmenovává tuto chorobu. Rozpoznal, že
chorobu způsobuje „contagium“, tedy dochází k ní nákazou, infikováním. Ve svém tří
dílném pojednání
De contagionibus et contagiosis morbis et eorum curatione libri tres (O nákaze a
nakažlivých chorobách a jejich léčení, 1546) popisuje všechny tehdy známá infekční
onemocnění a opatření proti nim a jejich léčení. V poslední knize je zmíněn rovněž
syfilis, který navrhuje léčit též tělesným pohybem a rtuťovými kůrami. Rozvíjel teorii,
podle níž infekce způsobuje živoucí „contagium“ a zdůrazňuje význam čistého
vzduchu, vody a nečistého oděvu.
Z díla: Syphilis sive morbi gallici libri tres, 1530; De contagione et contagiosis morbis,
1546; De sympathia et antipathia rerum liber unus, Venedig 1546; Fracastorius sive
de anima dialogus, 1553; Naugerius sive de poetica dialogus, 1555; Opera omnia
philosophica et medica, Venedeg 1555; Opera omnia, Padua 1739; Scritti inediti di
G. Fracostoro (ed. F. Pellegrini, Verona 1955).
Ve filosofii je považován za prvního italského přírodního filosofa (vzorem
Empedoklés a jeho názory - celá příroda je prostoupena sympatiemi a antipatiemi).
Fracastoro nebyl atomistou, i když navazoval na myšlenku výronů a obrazů věcí, jež
pronikají pomocí smyslů do duše (Démokritos a jeho eidola), aby mohl vysvětlit
působení mezi těly na dálku: z jednoho těla se uvolňují částečky sympatie nebo
antipatie, které proniknou otvory do jiného těla a navážou spojení. Pro vysvětlení
vnímání, poznání ještě toto zdůvodnění zdokonalil.
Fracastoro pozoroval pohyby přírody a kladl si otázku, jak se může stát smyslově
vnímatelný pohyb předmětem poznání. Spolu s B. Telesiem a T. Campanellou tedy
pěstují jistou „psychologii poznání“. Ve svém díle Turrius sive de intellectione (1555)
uvádí, že z těla vycházející korpuskuly vnikají do lidské duše a zde jsou
„aktualizovány“. Poznání přírody a přírodních pohybů nevzniká pouze tím, že se
duch chová pasivně, přijímá a pozoruje, ale tím, že pozorovaná smyslová data
současně spojuje do myšlenkové jednoty. Do takové jednoty, která svoji strukturou
odpovídá obsahům pozorování a proto je schopna je „reprezentovat“.
Aristotelské teorii poznání dává tak Fracastoro nové obrysy. Podle Aristotela
„formuje“ „činný“ intelekt data, která mu předkládá „pasivní“ intelekt. Fracastoro
nahrazuje Aristotelovu teorii intellectus agens a intellectus passibilis učením o
species: poznání podle něj nespočívá v intelektuálním „formování“ „materiálu“
zkušenosti, nýbrž ve stanovení (též usazení) symbolů reprezentace. Symboly
reprezentace nazývá species: intelektuální „pojištění“(snad i „zviditelnění“)
smyslových dat. S pomocí species nejsou smyslová data „formována“, nýbrž
„reprezentována“ nebo přivedena k intelektuálnímu představení; species přinášejí a
představují rozumu (Verstand) obsahy zkušenosti, spojují smyslová data, která jsou
takto ovlivňována rozumem.
Fracastorova práce na pojmech „příroda“ a „pohyb“ stojí od počátku v rámci filosofie
poznání, přesněji: reflektuje podmínky možné zkušenosti přírody. Jeho pojem
species končí s aristotelským a středověkým učením o abstrakcích a nahrazuje ji
teorii reprezentace objektů. Species - nebo symbol, kterým se samo myšlení
představuje jako pozorující pohyb přírody - funguje jako rozhraní receptivity a aktivity
ducha. Zkušenostní vnímání a myslící vědomí se setkávají ve species jako symbol
jednoty aktivity a pasivity ducha - duch je pasivní, přičemž přijímá smyslová data;
současně je aktivní, pokud vytváří ze smyslových dat jednotné představy. Ve
Fracastorově terminologii: duch je činně jednající, přičemž „subnotuje (subnotio)“
společnou příslušnost pasivně vnímaných zkušenostních dat. Moderně řečeno to
znamená: duch vnáší do hry poznání přírody apriorní, syntetizující jednání,
myšlenkové jednání, které je podmínkou pro spojení pozorování a zkušenosti.
Pohybující se přírodní věci tedy již nejsou považovány za pouhé „věci“, nýbrž za
„data pro vědomí“, která jsou reprezentována v symbolu „species“ - ale v tom aktu
reprezentace, který je umožněn vědomým jednáním.
Další představitelé metafyziky přírody: Bernardino Telesio, Girolamo Cardano,
Francesco Patrizi, Tommaso Campanella.
Metafyziku přírody rozvíjeli a propracovávali: Mikuláš Kusánský, Marsilio Ficino,
Carolus Bovillus, Giordano Bruno.

ZPĚT K FYTOFARMAKŮM

Lidé v současné době se opět přiklánějí j přírodní medicíně, kterou považují za
jemnou. Mohutná poptávka po přírodních produktech c posledních letech stoupá
zejména v Německu a tak bylo vytvořeno gremium odborníků, komise E, jež zkoumá
účinnost, použití a aplikaci fytomak a výsledky zveřejňuje v aktuálních zprávách .
Prošli jsme se staletími a poznali jsme, že systémy lékařství léčitelství v historii
lidstva sváděly mezi sebou zápasy o pokrokovější metody a účinnější způsoby léčení
nebezpečných chorob, které by mohly vyhubit celé lidstvo. Je třeba poznání těchto
zajímavých proudů, aby se každý člověk mohl rozhodnout, jak se léčit a k čemu se
přiklonit, protože cesta ke zdraví nebo uzdravení vede přes dávné výzkumy až
k dnešním moderním způsobům, které představuje syntetická medicína. Jak jsme
řekli v minulých kapitolách má pozoruhodné výsledky, ale vše závisí na výzkumech,
které provádějí odborné týmy lékařů, kteří se podílejí na odhalování nebezpečných a
zákeřných chorob, mezi které také patří virová a bakteriální onemocnění. Nelze se
přiklánět pouze a jednu nebo druhou stranu, zda fytofarmaka nebo syntetická
léčiva.Jistě, že nejde pouze o pití čajů, léčba přírodními prostředky je zdlouhavá a
náročná i finančně, rozhodně může podpořit zdraví člověka, ale na zdolávání těžkých
onemocnění je vhodné naslouchat vědeckým poznatkům jak z jedné, tak i z druhé
strany. Vždyť umění léčby přírodními produkty patří též do odborných rukou a lidé
v tomto oboru vzdělaní mohou sami poradit, jak na to, aby bylinný prostředek nebo
prostředek z přírodních produktů „zabral“. Stránky, které jsem věnovala problematice
přírodní medicíny jsou psány s úctou k těm, kteří věnovali svůj žiot lékařské a
lékárnické vědě a dopomohli k poznání i obraně proti zákeřným a smrtelným
onemocněním.Každé období lidské existence se mění v mínění, jak se bránit proti
nákaze, proti nemocem, nedostatku a smrti. Od bylinek k universitní medicíně a zpět
k bylinkám? O tom budou nejen rozhodovat lidé, ať laici nebo odborníci, ale také
nemoci, které nás fatálně postihují na těle i na duši. Neboť ten boj neskončil a
zdaleka není vyrovnaný.