Ale ráno ...

Asi viděli, jak přijíždím a už v deset ráno, to jsem právě snídala, někdo klepal na okno. Odhrnula jsem záclonku a - pan doktor Rybář. Otevřela jsem okno a vyklonila jsem se, protože mi na něco ukazoval, co stálo na cestě. Koš plný hub! Tedy, nemohu říci, že bych po houbách zrovna bláznila, ale vzpomněla jsem si na muže, jak má rád houbovou omáčku s hovězím masem a knedlíkem.

"To jsou krásné houby," řekla jsem, když jsem vyšla ven a nahlédla do koše.

"Viďte? Vyberte si pár hříbků na polévku, ostatní nesu farské na sušení. Aby byl na vánoce tradiční pokrm."

"Ale co vám dám já?"

"Nedělejte si starosti a vybírejte."

Vybrala jsem pět velkých hříbků a pomohla pak panu doktorovi Rybářovi zavěsit koš na záda.

"Je dobře, že jste tady. Přes měsíc jsme vás neviděli a už Brychtová říkala, že byste měla jít s ní na šípky."

"To víte, to je pořád nějaká práce." Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale sama jsem cítila, že není s čím se vymlouvat. Příroda je mocné táhlo a sama každého přesvědčí, že všechno, co se v ní odehrává, je důležitější než to, co se odehrává mezil lidmi.

Ještě jeden hrníček čaje se sirupem ...

Houby jsem očistila a položila na prkénko, plátek vedle plátku, aby se pěkně vysušily. Pamatuji se, že někteří je dávali sušit na noviny, ale to se nemá.  Dala jsem si ještě hrnek čaje s domácím sirupem z černého rybízu a pak jsem vynesla na vzduch peřinu a pošltář. Snad bude dnes svítit slunce takovou mocnou silou, aby mi také vyšilo do peřin orákulum na klidný spánek a krásné sny. Opravdu, moc je potřebuju, myslím si a i když si nikdy nic neošklivím, vzpomínka na uplynulý týden mi nějak kazí radosti. To nemůžu tak dělat, pomyslím si. Když se něco nehodí, šup s tím do koše. Nejdůležitější je vyhradit místo těm lepším myšlenkám, úvahám a vzpomínkám.

Paní Straková viděla, že jsem vyhodila ven peřiny a objevila se za plotem.

"No, vy jste se dlouho neukázala. Brychtová říkala, že byste měla s ní jít na šípky, ví o pěkných a já vám zase ukážu, jak udělat šípkový protlak a marmeládu. Loni jsem dělala sekanou ze zvěřiny se šípkovou omáčkou."

Paní Straková je tradice sama

Usmála jsem se. Vzpomněla jsem si na doktora Rybáře, jak hltá každé slovo paní Strakové, když mluví o vaření a určitě sní, že také potká takovou Strakovou a rychle se s ní ožení, aby měl natřepané peřiny na spaní, bramborový závin k snídani a v poledne knedlíky s nějakou omáčkou a kouskem masa, nemusí to být velký kousek. Hlavně ty knedlíky s omáčkou. A pak se vydá do těch krásných, táhnoucích se kopců hledat minerály a číst z kůry, hladiny potůčků a země velká proroctví života.

 

"A váš pán nepřijede?" zeptala se paní Straková.

"Nevím, asi ne, to víte nacvičují na advent. Ale domlouval s panem farářem, že budou hrát a zpívat na půlnoční. "

"To je dobře. No, víte, rozbily se mi ty staré hodiny a můj starej má volšový ruce. Váš pán spraví všechno, na co druzí nemají trpělivost."

"A to je škoda, měly takový krásný zvuk."

"Až jsem se lekla, najednou spadly a já měla strach, jestli se někomu něco nestalo nebo nějaké varování," zamyslela se a na čele se jí objevila hluboká vráska.

"Paní Straková, hodiny vám spadly z úplně jiných příčin. Nedělejte si zbytečné starosti pověrami a buďte ráda, že tady žijete a ne v Praze, že máte své živobytí a každý den je jako zářivý korálek."

"Tak, tak, člověk si pořád dělá nějaké starosti".

Pokývala hlavou. Začalo vylézat slunce. Zastínila si rukou oči a podívala se k obloze.

"Dnes bude hezky. Budu dělat závin s uzeným. Starej to má rád a kdyby přeci jenom přijel váš pán, on má ty lidový jídla rád, udělám taky pro něho."

Bramborové těsto a kouzla tradičních jídel

Napadlo mne, jak se najednou můj manžel vtiskl do těch lidiček. Snad to bylo tím jeho muzicírováním, nebo ochotou jim všechno spravit či tím, že je, jaký je, nevím. Vždycky jsem překvapená, když na něho nahlížím očima jiných lidí a znovu si říkám, jak ho málo znám.

"A jak děláte ten závin?" zeptala jsem se, abych zaplašila myšlenky, které na mne občas dotírají ze všech těch nejistot, které pořád nosím v myšlenkách i v srdci.

Paní Straková si odkašlala, to vždycky když začala mluvit o vaření a opřela se o laťky.

" Od včera uvařené brambory rozstrouháte, přídáte 15 dkg mouky, 1 lžičku soli a 4 dkg másla nebo sádla, které však musíte v mouce rozdrolit a dáte tam jedno vejce a spojíte v těsto. A dobře ho válečkem zpracujete. To je hodně důležité. A necháte odpočinout. Pak ho vyválíte na pomoučněném vále na stéblo silně. A pak těsto posypete smaženou strouhankou, stočíte do závinu  a dáte ho do dobře vypraného ubrousku. Ubrousek zavážete a ponoříte  závin v ubrousku do vařící vody. Vaříte asi 15-20 minut, pak ho vyjmete z ubrousku, zkusíte, zda je dobře uvařený (neboří se prst do těsta), na prkénku ho nití rozkrájíte a podáváte jako přílohu k bramborovým knedlíkům".

 

"To je zajímavé," řekla jsem a myslela jsem to vážně. Moje boje s houskovými knedlíky by mohly skončit  tímto receptem, který nemůžu nijak zvrtat.

"A tak můžete dělat povidlové tašky nebo tvarohové tašky, ale ty vařte 7-10 minut a nebo dáte do strouhanky na závin uzené maso se zelím. Ale tak můžete dělat i výborné povidlové knedlíky, z téhož těsta, pak je mastíte buď rozpáleným sádlem a sypete hustě strouhankou do zlatova usmaženou. Ale v létě polévám knedlíky rozškvařeným máslem a sypu je strouhaným tvarohem."

Večer nacvičujeme Otradovce

Ani nezavolal, že přijede a než jsme se s paní Strakovou odlepily od plaňkového plotu, slyšely jsme hlas doktora Rybáře, jak na něho volá z protějšího břehu potoka.

"Hej, večer nacvičujeme Otradovce."

Manžel mu zamával a zamkl auto.

"Dobrý den, paní Straková," řekl a podal ji ruku. Ta otřela ruku o zástěru a stiskla mu ji.

"Ahoj, tak jak se vede?"

"Dobře. Nečekaly jsme tě už teď. Právě jsme se domlouvaly se sousedkou, co budeme vařit."

Usmál se a vzal mne kolem ramen.

"Nedělej si starosti, prosím tě. Matka ti posílá oběd. Něco, co máš ráda."

"A co to je?" zeptala jsem se, když vyndal z kufru tašku.

"Asi nějaký eintopf," rozesmál se. Ale bylo to pečené kuře s mandlovou nádivkou. Prostřela jsem na stůl a a on vybalil housle a flétnu.

"Víš co? Uděláme táborák a pozveme lidi," řekl.

"To je nápad. Oběhnu je a mezitím skočím na šípky. Co je to nacvičovat Otradovce?"

Moje otázka mu vyloudila na rtech úsměv.

"To poznáš," řekl a pak už jen ladil housle. Slyšela jsem ho ještě, když už jsem běžela po polní cestě za paní Brychtovou.

Je podzim, pomyslela jsem si, když jsem cítila ten omamný vlhký vzduch z lesů a dívala se kolem do kopců, jak se zbarvily úžasnými barvami. Vzpomněla jsem si na babiččiny šaty, které nosila v této době. Hedvábné šaty s poházeným podzimním listím ...

Zaposlouchejte se do krásné barokní české hudby

https://www.youtube.com/watch?v=wPXrdp86V70