Lžičník lékařský

Lžičník lékařský

 

Cochlearia officinalis (Lžičník lékařský)

Lžičník lékařský patří do čeledi brukvovitých (Brassicaceae Burnett). K této rozsáhlé skupině rostlin řadíme asi 380 rodů s 3200 druhy rostlin, které jsou rozšířeny prakticky po celém světě. Nejvíce z nich roste v mírném pásu severní polokoule. K rodu lžičník náleží asi 25 – 30 druhů Evropy, Asie a Severní Ameriky.

Popis. Lžičník lékařský je nízká (15 až 30 cm), dvouletá až vytrvalá bylina. Listy jsou uspořádány v přízemní růžici, jsou masité, s dlouhým řapíkem. Čepel je celokrajná, ledvinitá a může nám připomínat svým tvarem lžičku (odtud botanické jméno, cochlear [latinsky] = lžíce). Listy mají výraznou, ostře palčivou chuť. Lodyhy se zpravidla větví a nesou hrozny bílých vonných květů. Plodem je kulovitá šešulka.

Kde ho najdete. Původním areálem rozšíření lžičníku lékařského jsou přímořské oblasti západní a severní Evropy. Dobře snáší zasolené půdy pobřežních rákosin a luk. V evropském vnitrozemí roste druhotně jako pozůstatek dřívějších kultur, na mnoha místech zplaněl. U nás se lžičník pěstoval ve větší míře jako léčivka i salátová zelenina na přelomu století např. v Plzni, Praze, Mnichově Hradišti, Jaroměři a na dalších místech. Přechodně zplaněl v Kostelci nad Orlicí.

K čemu se používal dříve. Lžičník lékařský byl dobře znám námořníkům. Během dlouhých plaveb jim poskytoval dostatečné množství vitamínu C a tudíž sloužil jako prostředek proti kurdějim. V Brabantsku byl pěstován už v 16. století. Lžičník jako léčivka rozhodně nepatří v současné době k notoricky známým a používaným léčivým bylinám, na rozdíl od 19. století. Až do poloviny dvacátého století se sbírala v době květu čerstvá nať (Herba cochleariae) a na podzim semena (Semen cochleariae).

Sběr. Dnes se sbírají především mladé listy. Jako zelenina se používají také mladé klíčící rostliny.

Obsahové látky. Vitamin C, minerální látky, glykosidicky vázaná silice s obsahem síry, glykokochlearin, enzymy, hořčiny a třísloviny.

Vlastnosti. Vitaminiferum, diuretikum, derivans, stomachikum.

Účinky na organismus. Díky obsahu hořčin podporuje lžičník chuť k jídlu, podporuje trávení a pozitivně ovlivňuje činnost žaludku. Je močopudný. Lžičník lékařský dráždí kůži, používá se při revmatismu i při léčbě špatně se hojících ran. Používá se také při zánětech dutiny ústní, zánětech dásní, angíně apod.

Použití. Šťáva z lžičníku lékařského se může kombinovat se šťávami z dalších bylin, např. potočnice lékařské či s citronovou šťávou. Při paradentóze se doporučuje kombinovat nať lžičníku se šalvějí (Folium salviae) v poměru 1:1.

Čajová směs se naloží přes noc do vody, následující den se scedí a může se použít ke kloktání. Lžičník se používá také jako součást jarních, “krevčistících” kúr.

Další význam. Lžičník lékařský je výbornou salátovou zeleninou. Může se kombinovat s dalšími druhy zeleniny. V severní Evropě se připravuje také jako kysané zelí.

Zajímavosti.Lžičníku lékařskému je příbuzný lžičník tatranský (Cochlearia tatrae Borbás), který je někdy nesprávně řazen jako poddruh k lžičníku lékařskému. Lžičník tatranský roste pouze ve Vysokých Tatrách. Jedná se o tzv. endemický druh. Endemity jsou vždy vázány pouze na jednu lokalitu na světě.